Napsal Milan Jíša.

Slovo ředitele,

                            vážení čtenáři, dovolte mi, abych se s Vámi podělil o názor, k němuž jsem před lety dospěl. Začalo to všechno četbou knihy H. Haškovcové: Rub života - líc smrti (Orbis- Pyramida 11-107-75). Tam jsem si na straně 40 všiml tabulky, jejímž autorem byl švédský vědec Gaston Beckmann. Tabulka byla sestavena na základě schopnosti lidského organismu zhojit vlastní ránu určité velikosti (10 cm2). Tehdy mě napadlo, o čem tato schopnost vypovídá?

Vypovídá o rychlosti hojení ran v čase v závislosti na věku, protože mladým lidem se hojí rány určité velikosti mnohem rychleji než starým lidem. Dá se říct, že rány určité velikosti se hojí přímo úměrně rychle stáří jedince. Čím je člověk starší tím déle se mu rány hojí. Vysvětlení tohoto jevu je, že individuální čas mladých lidí má mnohem větší délku než individuální čas starých lidí.

Rychlost hojení ran určité velikosti vypovídá o rychlosti vnímání času daným jedincem. Získaná data o plynutí času v závislosti na stáří byla pak umístěna v knize do tabulky, kterou následně uvádím.

Stáří v rocích od narození Relativní urychlení fyzikálního času, je-li vzat za základ věk 10 let
0,77 7 tj. rok je sedmkrát delší než pro desetileté dítě
1,03 6
1,38 5
1,92 4
2,82 3
4,62 2
10,00 1
20,77 ½ tj. rok je jen z poloviny dlouhý jako pro desetileté dítě
42,31 1/4
53,08 1/5
85, 38 1/8
109,92

1/10

Tuto tabulku jsem si vzal za základ dvourozměrného zobrazovacího systému. Na jednu osu vodorovnou (x) jsem   nanášel stáří jedince v rocích od početí (narození) a dále na osu kolmou (y) individuální vnímání času daným jedincem-odvozenou ze schopnosti hojit rány určité velikosti. Získané body jsem propojil. Uvědomil jsem si, že křivka, která zahrnuje a spojuje všechny naměřené body je hyperbola, která se protíná s oběma osami až v nekonečnu. Na grafu je vyznačena modře. Tato hyperbola, spolu s oběma osami, x, y plošně vymezuje vnímaní času jedincem v jakémkoli okamžiku života. Tuto hyperbolu „velmi přibližně“ vymezuje rovnice y = 11/(x+0,1).

První okamžik jedince- okamžik početí- pro něj tedy trvá nekonečně dlouhou dobu. A naopak věkem se vnímaný čas nesmírně zkracuje, ale nule se rovná leda v nekonečnu.

Jak je to možné, když všichni víme, že lidské tělo umírá a zpravidla se nedožívá více než sta let? Zdá se, že jsme něco velmi podstatného přehlédli, protože jsme to nedokázali zachytit a změřit. To něco o sobě podává data právě díky rychlosti schopnosti hojení ran v závislosti na věku.

To něco je zřejmě životní informace. Tam, kde je přítomna- plyne život a kde není, není ani život.

 

Uvědomil jsem si, že schopnost hojení ran je průvodním jevem schopnosti individuálního vnímání času touto životní informací, které se řídí souřadnicemi, a kterou si běžně neuvědomujeme.

Tato schopnost zřejmě vysvětluje život přítomností životní informace, kterou nevidíme, ale kterou lze zachytit právě na vnímání času jedincem.

Tato informace zřejmě dosedá na zárodek jedince v okamžiku jeho početí a opouští tělo teprve v čase smrti. Přichází z nekonečna a do nekonečna se vrací. Nerodí se a neumírá. Tělo vůči ní funguje jen jako hostitel.

Tato informace má zásadní vliv pro život a vnímání času daného jedince. Je zajímavé, že ač zdánlivě setrváváme na jednom místě, tak z hlediska vztahu k času žijeme a pohybujeme se v různých časových soustavách.

Vidět je to především na těhotné ženě. Předpokládejme, že je jí kolem 20 let, pak vnímá čas určitým ohraničeným způsobem, ale dítě, které v sobě nosí, vnímá čas ve zcela odlišné časové soustavě-blízké nekonečnu. Přitom, z hlediska trojrozměrného prostoru jsou na jednom místě, ale ve skutečnosti se vyskytují ve zcela jiných časových soustavách.

Pochopil jsem, že během našeho života se měníme ve vztahu k vnímání času. Je to proces, který začíná a končí v nekonečnu. Na začátku- při početí se s jedincem propojuje životní informace a ta přímo souvisí s jeho vnímáním času.

 Dospěl jsem k závěru, že život nekončí smrtí jedince. To umírá jen jeho hmotný organismus, ale jeho životní informace, která s ním byla po celý život v „symbióze“, opouští dané tělo a pokračuje dál.  Hyperbola ukazuje právě na její existenci. Tato informace přitom za sebou zanechá všechno hmatatelné, ale vlastní zápisy získané během života, patrně nese dál.

Copyright © 2022 - Spolek KOLUMBUS