Napsal a ilustroval Michal Zemánek

Optimistická hra o dvou dějstvích a pěti obrazech z prostředí psychiatrie, jak ji neznáme.

Osoby a obsazení:
manželka pana primáře také paní primářka
pan primář
1. pacient Pavel
2. pacient Mirek
3. pacient Michal
zákazník

1. obraz
manželka pana primáře: Na tu dovolenou na té tvoji vysněné jachtě nikam nepojedu. Bez toho je to všechno jen tvůj výmysl. A kdo se bude starat o dům a o léčebnu? Snad si nemyslíš, že to budu za tebe všechno žehlit.
pan primář: Na jachtu pojedu třeba až do Austrálie, jen když se ti tam nechce.
manželka pana primáře: A kdo ti bude prát a žehlit?
pan primář: Pacienti.
manželka pana primáře: Cha, cha, cha.

Napsala Evka Sysalová

Představení

Dobrý den, jmenuji se Evča a chci vám povyprávět můj příběh plný bolesti a nejistoty. Nejprve se vám představím. Je mi 24 let a narodila jsem se v Chomutově. První tři roky jsem žila v Kojeneckém ústavu v Mostě. Asi se ptáte proč?

Veselé děvčátko

Byla jsem velice veselé děvčátko
Všechno se mi dařilo
Vypadalo to, že není se mnou nic
Od desíti let přišel strach ze tmy.
Do té doby jsem se ničeho nebála
Tehdy přišel ten zlom
V sedmé třídě se to změnilo
Začala jsem být smutná a uzavřená do sebe
Děti se mi začaly posmívat
Tehdy se ozvala má jinakost
Měla jsem ráda jiné věci
Oblékala jsem se jako kluk
Stříhala jsem se jako kluk

Napsal a nakreslil Michal Zemánek

Koupil jsem si los za 50 Kč, vyhrál jsem 50 Kč.
Úřednice na poště mi ho však nechtěla nebo nemohla vyplatit.
Šel jsem tedy do trafiky, šel jsem tam i tam i na jinou poštu,
cestou jsem potkal hodně hrozných lidí,
až se nade mnou smilovala jedna krásná holka na benzínové pumpě,
kde byla také Sazka a sepsala se mnou reklamaci,
kvůli které jsem si musel ještě zajít domů pro číslo účtu.
Výhra mi přišla do deseti dnů, vyšlo mi to v kartách.
50 korun už nemám,
ale protivnou a neschopnou poštovní úřednici
vidím stále před sebou.
Nebudu jmenovat.

Napsal Milan Jíša.

Slovo ředitele,

                            vážení čtenáři, dovolte mi, abych se s Vámi podělil o názor, k němuž jsem před lety dospěl. Začalo to všechno četbou knihy H. Haškovcové: Rub života - líc smrti (Orbis- Pyramida 11-107-75). Tam jsem si na straně 40 všiml tabulky, jejímž autorem byl švédský vědec Gaston Beckmann. Tabulka byla sestavena na základě schopnosti lidského organismu zhojit vlastní ránu určité velikosti (10 cm2). Tehdy mě napadlo, o čem tato schopnost vypovídá?

Vypovídá o rychlosti hojení ran v čase v závislosti na věku, protože mladým lidem se hojí rány určité velikosti mnohem rychleji než starým lidem. Dá se říct, že rány určité velikosti se hojí přímo úměrně rychle stáří jedince. Čím je člověk starší tím déle se mu rány hojí. Vysvětlení tohoto jevu je, že individuální čas mladých lidí má mnohem větší délku než individuální čas starých lidí.

Copyright © 2022 - Spolek KOLUMBUS