Napsala Mgr. et Mgr. Barbora Lacinová
Cílem práce je představit poruchy schizofrenního okruhu jako faktor, který zasahuje do plnění rodičovské role, zmapovat ve vybraných oblastech rodičovství, jak vědomí, že je člověk diagnostikován, a jeho vlastní zkušenosti s možnými projevy daného onemocnění zasahují do jeho fungování v roli rodiče. Na příbězích konkrétních osob jsou ukázány některé možnosti kompenzace nebo řešení těžkostí, které důsledky dané duševní poruchy do rodičovství vnáší.
Metody sběru dat a analýza dat
Jako metodu sběru dat kvalitativního šetření jsem použila rozhovor. Sběr dat v předvýzkumu byl uskutečněn v prosinci a lednu 2018, kdy na otázky odpovídala žena s bipolární poruchou a mladá žena, dcera matky trpící paranoidní schizofrenií. Samotný výzkum byl proveden v prosinci 2018 a lednu 2019. Rozhovory probíhaly individuálně, tváří v tvář, v soukromí tzn., že rozhovorům nebyla přítomna třetí osoba. Na začátku rozhovoru byly respondenti ujištěni, že jejich jména nebudou nikde zveřejněna, i když na tom nikdo z respondentů netrval.
Při rozhovoru jsem použila se souhlasem respondentů diktafon. Nahrané rozhovory byly co nejdříve doslovně přepsány pro usnadnění analýzy získaných dat. Důvěra navázána mezi mnou a respondenty vedla k tomu, že otázky byly zodpovězeny všechny, nesetkala jsem se, že by na některou nechtěli respondenti odpovědět. Kladný přístup k nahrávání rozhovorů byl dán také tím, že jednotliví respondenti byli se mnou již dříve v přátelském vztahu. Každý z rozhovorů trval cca 20 minut.
Při vyhodnocování rozhovoru jsem se snažila dívat na příběh jako celek, neopomenout významné skutečnosti vyprávění, ale důležitost jsem kladla na zkušenosti a prožitky, které se vážou k onemocnění rodiče.
Charakteristika zkoumaného vzorku respondentů z výzkumu
Respondentka č. 1: Žena je rozvedená, je jí 67 let. Její původní povolání bylo kuchařka. Vychovávala sama nebo částečně za pomoci sestry svoji dceru. Dceři je 29 let. Dceři se podařilo dostudovat střední školu s maturitou. Diagnóza respondentky je schizoafektivní porucha, tato nemoc u ní byla diagnostikovaná po narození jediného potomka. Žena byla 4x hospitalizovaná. 3x v Psychiatrické nemocnici Bohnice a 1x na klinice Ke Karlovu 11. V její a parterově rodině, který nebyl jejím manželem, se nikdy tato duševní nemoc nevyskytla, duševní nemoc se projevila u jedné ze sester partnera po autonehodě. Tato nemoc nebyla dosud diagnostikována. Dcera onemocněla ve 20 letech schizoafektivní poruchou jako její matka. V současné době je dcera v pořádku, pracuje. Žena od narození žije v Praze. Je již ve starobním důchodu. Členkou Spolku KOLUMBUS je od roku 2005.
Respondentka č. 2: Žena je vdaná, v současnosti je jí 46 let. Vystudovala střední školu. Původním povoláním byla učitelka. Společně s manželem vychovávají dvě děti. Dceři je 26 let, studuje vysokou školu a synovi je 18 let a je studentem střední školy. Diagnóza respondentky je schizoafektivní porucha. Žena byla hospitalizovaná 3x. V její a parterově rodině se nikdy tato, ani žádná jiná duševní nemoc neprojevila. Pochází z Prahy. Pracuje jako výzkumnice v Národním ústavu duševního zdraví. Členkou Spolku Dialogos je od roku 2017.
Respondentka č. 3: Žena je též vdaná, je jí 53 let. Vystudovala vysokou školu přírodovědného zaměření, pracovala jako výzkumný pracovník v biochemii. Diagnóza paní C je schizoafektivní porucha. Byla hospitalizovaná 4x, z toho 3x v PL Bohnice a 1x v Psychiatrickém centru Praha. S manželem vychovali 2 dcery ve věku 21 a 27 let. Starší dcera je vysokoškolsky vzdělaná, mladší dcera studuje vysokou školu. Díky starší dceři se stala v roce 2018 babičkou vnučky ve věku 3 měsíce. Pochází z Prahy. V současné době pracuje též jako výzkumnice v Národním ústavu duševního zdraví. Členkou svépomocného Spolku Dialogos je od roku 2017.
Respondent č. 4: Muž je rozvedený ve věku 48 let. Vystudoval vysokou školu s technickým zaměřením. Jeho správná diagnóza je schizoafektivní porucha. Muž byl 8x hospitalizovaný, 7x v PL Bohnice a 1x v Brně v Černovicích. S bývalou manželkou mají dvě děti. Dceru ve věku 19 let a syna 12 let. Dcera je vyučená, respondent by chtěl, aby dosáhla maturity a syn je nadaný student, který studuje na víceletém gymnáziu. Samotný respondent je peer pracovníkem v odpoledním Klubu Mosty pro duševně nemocné pacienty při Fokusu Praha.
Respondent č. 5: Muž je ženatý. V současné době je mu 60 let. Je vysokoškolsky vzdělaný, původním povoláním architekt. Diagnóza muže je paranoidní schizofrenie. Byl 4x hospitalizovaný, 2x v PL Bohnice a 2x na Klinice Ke Karlovu. Se ženou vychovali 3 děti, dceru ve věku 33 let, syna ve věku 31 a syna 27 let. Všechny děti jsou vysokoškolsky vzdělané. V současné době je také dědečkem ze strany dcery 3 vnoučat, dvojčat chlapců ve věku 2,5 roku a vnučky 6 měsíců. Do svých 11 let žil v Brně, později v Praze. Pracuje jako ředitel Spolku KOLUMBUS, který sdružuje lidi se zkušeností s duševním onemocněním. Členem svépomocného Spolku KOLUMBUS je od roku 2005.
Prezentace získaných dat z výzkumu
Všichni rodiče daného vzorku se svým rodičovstvím více méně uspěli. Tři z nich zůstali dosud v manželství, kde jim pomáhal druhý rodič a ve dvou případech ještě širší rodina. Jeden muž se rozvedl. Jedna žena musela svého partnera nechat od sebe odvést policií, protože ji fyzicky napadal a na výchově dítěte se nikterak nepodílel.
Respondenti v době ataky či po atace nebyli schopni zajišťovat chod domácnosti, nebo těžko situaci zvládali, projevil se perfekcionismus a agresivita, manželka jednoho respondenta na něj podala předběžné opatření pro zamezení styku s dětmi, druhý respondent a jeho rodina upadla do bezvýchodných sociálních poměrů.
Těžkosti, které ještě spolu se svými dětmi prožívali byli u jedné z žen krádeže peněz dcerou, kouření, alkohol a kouření marihuany. Nakonec svou dceru dala na měsíc do výchovného ústavu. Druhá žena považuje za těžkosti nedostatek peněz v domácnosti, působila dětem trauma tím, že viděla v jejich hračkách zlo. Velmi lituje situace, když jí sestra v nemocnici nedovolila obejmout syna. Danou informaci, která kritizuje tyto podmínky pro nemocné matky a možnost návštěvy dětí do 15 let na uzavřeném oddělení či pavilónu, nacházíme v článku autorky absolventské práce z roku 2016.1 Dcera matky z výzkumu předčasně dospěla tím, že se musela začít starat o rodinu. Další žena uvádí agresivitu, sebestigmatizaci a podceňování se kterými bojovala. První muž uvádí, že se mu nelíbil způsob chování ženy k dceři (přísnost) a poslední respondent dodnes nesouhlasí s chováním svých rodičů, kteří jeho nemoc podceňovali, kritizovali, že nemohl odborně pracovat.
Otázka autority hraje velkou roli v životě nemocných. První respondentce pomohla pacientská organizace a je vděčná za autoritu sestry, kterou v ní její dcera vidí. Druhé ženě pomáhali, kromě manžela, rodiče respondentky a její starší sestry. Třetí ženě pomáhala též kromě manžela s udržením autority její matka s tetou. První muž říká, že autoritu neztratil a poslední respondent přiznává, že zažíval snížení autority.
Schopnost uživit rodinu je jednou z velmi těžkých úkolů rodiče. Všichni respondenti shodně vypověděli, že by to bylo pro ně velmi obtížné, kdyby měli živit děti sami. S nástupem nemoci dochází ke změně ekonomické situace rodiny. Omezujícím faktorem pro finanční zajištění rodiny je nemocný rodič díky tomu, že jeho uplatnění na trhu práce je mnohdy významně omezeno. Nemoc neumožňuje podávat maximální výkon, tím dochází ke snižování platu a někdy o zaměstnání díky nemoci duševně nemocný i přijde, a to i opakovaně. V takové situaci je více než náročné s omezenými příjmy zajistit materiální potřeby rodiny včetně potřeb dětí a udržet rodinný rozpočet je v některých případech nad možnosti samotné rodiny. Všichni respondenti žijí částečně či žili z invalidních důchodů, které byly jistotou pro respondenty. První žena měla ještě dvě zaměstnání, u svépomocného Spolku KOLUMBUS a dělala úklid nebo pečovatelku v rodinách s Alzheimerovou chorobou, později získávala příjmy ze čtvrtiny domu, který vlastní. Druhá respondentka jednoznačně prohlásila, že by sama děti neuživila. Zvládání finanční situace bylo především na jejím manželovi. Třetí žena byla část svého života po atace v neschopnosti, dostávala i podporu v nezaměstnanosti, neboť podala výpověď z práce. První muž vždy po atace hledal novou práci a platil alimenty, kterým říká „příspěvky na děti“. Bral si na to i půjčky, které splatil. Je na to hrdý, protože obstál. Druhý muž měl i manželku v invalidním důchodu, brali různé příspěvky od státu a jeho děti vystudovaly také díky dědictví, které vysoudil.
Co by si respondenti pro své děti přáli? První žena si přeje, aby její dcera mohla ještě studovat (nyní má SŠ), chtěla by dítě. Druhé ženě studuje dcera na VŠ a ráda by, aby dostudovala. Syn je na SŠ, čeká ho maturita a chce na VŠ, dcera se zatím na dítě necítí, i když má partnera. Třetí žena má dvě dcery, jedna již dostudovala VŠ a druhá ji studuje. Starší dcera má s partnerem dítě – dceru, mladší je bez partnera. Žena se o své dcery bojí, aby také neonemocněly. První muž má vyučenou dceru, chtěl by pro ni SŠ, maturitu. Syn je velmi nadaný, studuje na SŠ. Muž si pro ně přeje zdraví. Druhý muž má tři děti po VŠ, dcera žije s partnerem, se kterým má tři děti – syny dvojčata a dceru. Synové nejsou nejspíše zadáni ve vztahu.
Jaký jsem rodič a co cítím? Jaká je moje vlastnost, která nebyla poznamenána nemocí a vztahuje se k rodičovství? První žena odpověděla, že člověk se musí stále učit, že byla dobrý rodič, i něco zanedbala. Její vlastností je soucit. Druhá žena pociťuje vinu, byla přísný rodič. Její vlastnosti jsou spolehlivost, starostlivost a pečovatelství. Třetí respondentka se považuje za dobrého rodiče a říká, že děti potřebují pohladit. Její vlastností je laskavost. Tuto svoji vlastnost si uvědomila a pěstovala v sobě poté, co její matka ji vychovávala v domnění, že člověk by měl být ve všem perfektní, mít co nejlepší známky, být dokonalý. Matějček ve své knize popisuje tuto výchovu jako „výchovu s přepjatou snahou o dokonalost dítěte (perfekcionismus)“. Dítě musí být co nejdokonalejší ve všem, nebo alespoň v oboru, který má z jejich hlediska zvláštní hodnotu. Dítě takových rodičů se stává nástrojem kompenzace jejich vlastní neuspokojenosti.2 První muž opět cítí vinu, že byl moc přísný ve výchově, že se však snažil být dobrým vzorem, chce nadále vytvořit s nějakou budoucí partnerkou zázemí pro děti. Když však popisoval vztah jeho bývalé ženy k dětem, byl to právě on, kdo byl v rodině a při výchově mírnější a chyby si uvědomoval. Druhý muž též cítí vinu, někdy však se mu to zdá i dobré. Jako svoji vlastnost, která nebyla změněná nemocí a zároveň se vztahuje k rodičovství, považuje vytrvalost.
