Někteří lidé trpící duševní nemocí své psychické potíže zvládli, omezili jejich devastující efekt a stali se silnými. V srpnu probíhal v Ostravě týdenní kurz, který takové lidi naučil, jak s využitím svých zkušeností pomoci druhým s podobnými problémy. Cílem školení bylo, aby mohli pracovat v nedávno etablované profesi jako peer konzultanti. V prvním dnu se přednášející zabývali procesem zotavení (původní název recovery), který označili jako nezbytné filosofické východisko peerů. Hlavním smyslem recovery je, aby lidé s psychickými potížemi žili kvalitním životem i přes omezení daná nemocí. Co všechno tento termín znamená?

Nejznámější definici zotavení vytvořil v roce 1993 psychiatr William Anthony. Popsal ho jako proces hluboce osobní a jedinečný, proces změny přístupu, hodnot, pocitů, citů, dovedností a rolí. Jde o způsob prožívání nadějeplného a přínosného života i přes omezení, která nemoc přináší.

Další definici recovery přinesla jeho nejznámější propagátorka Patricia Deegan. Sama onemocněla duševní nemocí a vystudovala psychologii, aby s její pomocí dokázala, že zotavení z duševní nemoci je možné. Recovery je podle ní procesem, při kterém přijímáme to, co nás potkalo, a budujeme si nový, cenný a plnohodnotný život, který má smysl. Jde o to pracovat a žít mezi lidmi, které máme rádi, pro které jsme zásadním přínosem, kterým něco dáváme a kteří nás na oplátku přijímají takové, jací jsme. Dáváme smysl omezením, která nás potkala.

Zotavení má dva významy, klinický a osobní. Klinický je blízký obyčejnému přístupu lékařů, osobní závisí na správném postoji k životu. Přednášející Barbora Vráželová toto rozdělení přirovnala k situaci člověka, který přijde o nohou. Podle klinického zotavení můžeme dát na končetinu protézu, podle osobního se člověk učí s protézou žít. Osobní zotavení je hlavně o samotném člověku. O jeho přesvědčení, víře, postoji k životu, že může i navzdory omezením žít naplněný život, jak uvádí definice zotavení.

Zotavení v rámci osobního přístupu má čtyři fáze:   

  1. Naděje – pozitivní vize do budoucna, která by měla být realizovatelná.
  2. Zplnomocnění – člověk získává možnost činit vlastní rozhodnutí. Aby se dobře rozhodoval, potřebuje mít přístup ke kvalitním informacím. Také se musí naučit zdravě riskovat.
  3. Zodpovědnost za sebe – spolu s tím, jak člověk rozhoduje, zdravě riskuje a učí se, měl by vystoupit z role nemocného a přijmout, že je sám zodpovědný za svůj život. Přitom je dobré, když v něj někdo věří.
  4. Smysluplné životní role – v této fázi je člověk schopen přijmout nějakou vhodnou roli, stane se například matkou, zaměstnancem, sportovcem, díky těmto rolím má možnost se zapojit do komunity a do normálního života. Ukončí svou izolaci a najde si svůj vlastní život

V rámci spolupráce s profesionály se podle fází osobního zotavení mění intenzita podpory, kterou člověk s duševním onemocněním dostává.

Proces zotavení podle osobního přístupu se dá popsat graficky. Načrtnou se dva kruhy, první menší znázorňuje samotnou duševní nemoc a druhý větší označuje ostatní životní role. První menší je uvnitř druhého. Cílem zotavení by mělo být, aby vnější kruh co nejvíce potlačil ten vnitřní, neboli aby jiný život potlačil vše související s nemocí. Toho by se měli držet také psychiatři, měli by podporovat jiné životní role a normální život mimo nemoc.

Dlouhou dobu se psychiatři zaměřovali jen na problémy, jen na duševní nemoc. Nezajímalo je, že lidé s psychickými potížemi jsou také něčím jiným, než jen diagnózou, například že jsou dobří ve sportu, že vystudovali školu, že jsou dobrými rodiči. V současné době, v rámci reformy psychiatrické péče, se progresivní odborníci snaží situaci změnit. Snaží se zmírnit stigmatizaci lidí, které bolí duše. Postoj společnosti vůči nim je stále adekvátní situaci, která panovala v oblasti péče o duševní zdraví v padesátých letech. Lidé byli tehdy zavírání do velkých institucí a nebylo možné je uzdravit. Pacienti dostali léky a život pro ně skončil.

Do třetice peerka Duane Sherry přinesla jiný přístup k zotavení a procesu uzdravení. Cílem je, aby se člověk přestal zaobírat svými psychickými potížemi a obrátil se do pohody, do přijetí vlastní nemoci. Člověk se díky recovery nevyléčí, ale získá možnost žít kvalitně, smysluplně a plnohodnotně. Začne respektovat nemoc a přijme ji včetně limitů a omezení, které z ní plynou. Když bude mít negativní postoj ke svému onemocnění a bude v něm jakoby zacyklený, nezačne proces zotavení. Potřebujeme začít myslet pozitivně, s nadějí a s důvěrou, že je uzdravení možné. Víra ve vlastní schopnosti je přitom klíčová. Také je třeba, aby člověk pochopil vlastní poruchu, zjistil co k ní přispělo, poznal co mu v životě pomáhá a co ne.

Zotavení není pouhým výmyslem peerů, je vědecky doložitelné. Jedna z prvních studií, které prokázaly možnost porazit nemoc, byla publikována v roce 1987. Vědci studovali dvě stě sedmdesát pacientů s těžkým nebo závažným duševním onemocněním, některé lidi s bolestí duše sledovali i více než dvaatřicet let. Vybrali takové pacienty, jejichž doktoři se zaměřili na maximální podporu zdravého stavu. Stanovili několik kritérii, podle kterých měřili úspěšnost procesu: nesměli užívat medikaci, mít příznaky psychických potíží, mít sociálně narušující chováni, museli samostatně bydlet v komunitě, pracovat a mít sociální vztahy na uspokojivé úrovni. Ukázalo se, že až dvaašedesát procent pozorovaných pacientů dosáhlo významného zlepšení ve svém zdravotním stavu. Mnozí splnili alespoň pět kritérií z šesti, což bylo považováno za zotavení.

Peeři by měli být ze zotavení nadšeni a dodávat mu život, aby se nestal rutinou. Měli by se při své práci s klienty zaměřit na silné stránky člověka. Nechat člověka, o kterého se starají, volně vyprávět a v jeho řeči nacházet silné stránky. Co ho baví, co dělával, o co má zájem. Peeři nemůžou vyřešit za klienta všechno. Za zotavení je odpovědný on sám, bez jeho snahy není možné dosáhnout cíle. Profesionálové jsou někdy vnímáni jako příliš autoritativní a svou odborností jsou klientovi (člověka s duševní nemocí) vzdálení. V recovery přístupu by měli mít profesionálové k pacientovi partnerský přístup. Měli by být něčím na způsob osobních trenérů, být ke klientovi otevření a upřímní a vážit si ho, předávat potřebné informace a zároveň se od klienta učit, protože klient je expertem na svou vlastní zkušenost. Právě otevřenost, čestnost, vzájemnost, ochota udělat něco navíc je to, co pomáhá k procesu zotavení.

Copyright © 2021 - Spolek KOLUMBUS